STROMY
Fascinující organismus, strom jako solitér, seskupení, alej i pořádný les. Strom jako zdroj potravy, dřeva, tepla i chladu, stínu, kvalitního vzduchu. Strom jako domov mnoha živočichů, hub a rostlin. Strom jako naše nedílná součást, dokonce přímo podmiňující náš život na planetě Zemi. Potkáváme ho denně, cestou do práce, na nákup a leckdy mu ani nevěnujeme jediný pohled. Pojďme se na některé zajímavosti podívat společně a příště až některý z nich budeme míjet, alespoň v myšlenkách projevme úctu k tiché práci, kterou nepřetržitě vykonává.
PŮVODNÍ LESNÍ POROST
Slyšeli jste už někdy pojem doubrava? Doubrava neboli dubina je na našem území doma, i když pojem je to velmi obecný. Při pátrání po původním lesním porostu na našem území bychom se mohli dostat až hluboko do pravěku, nicméně pojďme se odrazit od doby, která je nám bližší.
Řekněme s příchodem Slovanů na našem území se dalo mluvit o habrových doubravách, v nižších polohách o luzích a olšinách. Ve vyšších polohách dominovaly hlavně jedle, buky a v těch tuzemských nejvyšších horských oblastech pak smrčiny.
Habrová doubrava, jak už název napovídá, se skládala převážně z dubů, lip a samozřejmě habrů. Tedy listnatý porost. Zřejmě zde už nepoznáváte naši současnou krajinu a skladbu lesa, která žel odpovídá spíše průmyslové výrobě než přirozenému charakteru krajiny. Původně lidé hospodařili v lese tak, že při těžbě nechali některé semenné stromy na místě, ty se dokázaly rozmnožit přirozeně a tak i zachovat charakter lesa. Od 19. století došlo ke zlomu v hospodaření, kdy se mění těžba i obnova a začíná masivní osazování monokulturou smrků nebo borovic pro jejich vlastnosti ohodnocené na trhu. Je to takové pole se dřevem. Oblast Šumavy je "dobrý" příklad, zde smrky rozhodně nejsou doma a nedaří se jim. Čím méně se stromu daří, tím méně je odolný proti nemocem a škůdcům. Pro běžné člověka, který nemá žádný podnikatelský záměr související s vypěstováním smrkového a borového dřeva, je boj proti kůrovci naopak kontraproduktivní. Obyčejný člověk chce zdravý les a toho lze dosáhnout nejrychleji jeho přirozenou skladbou.
Luh neboli lužní les se vyznačuje vysokou hladinou spodní vody nebo vysokou vlhkostí půdy, která svědčí převážně topolům, dubům, vrbám, lipám nebo jasanům. Takové oblasti jsou zpravidla v blízkosti soutoků velkých řek, v těsné blízkosti řeky nebo v jejím záplavovém dosahu. Zajímavé je, že lidské oko zachytí soutok řek pouze v místě naprostého vrcholu v nadzemní části. Je ale nutno dodat, že k soutoku dochází i v podzemí, několik kilometrů vzdáleném místě od nadzemní části. Představte si tu obrovskou sílu, která je skrytá pod zdánlivě klidnou půdou.
Nakonec nám více známé smrčiny v horských oblastech netřeba představovat. Přesto vás možná překvapí, že takový typ lesa je smíšený, zahrnuje totiž i buky. Záleží na nadmořské výšce, čím více chladno a vysoko, tím pravděpodobněji větší podíl jehličnanů jako např. smrku. Tomu svědčí optimálně chlad a dostatek srážek.
DRUHY STROMŮ
Kdybychom měli vyjmenovat všechny, byl by to opravdu řádně dlouhý seznam. Vyberme tedy jen některé z nich, které mají svoje opodstatnění. Tedy lze je označit jako původní, optimální pro krajinu i jako domov původních živočichů. Možná je přestanete vidět jako nevzhledné křoví nebo neprostupnou zanedbanou krajinu.
Tak na vás totiž může velmi lehce zapůsobit luh nebo olšina. Možná jen ze stereotypu lesa, který běžně potkáváme. Krásně seřazené smrky, žádná křoviska, jen "pěkný, čistý les". Procházka v takovém lese se dá přirovnat exkurzi v továrně na dřevo, nezajímavé komíny v téměř sterilním prostředí, zaměřeno vždy na rychlý zisk a maximální výtěžnost. Naproti tomu luh bývá neprostupný, zarostlý a divoký. Často bývá velmi těžce průchozí a prodírání se skrz téměř srostlý porost a podmáčenou půdu nelahodí každému. V tom tkví jeho krása a hodnota, poskytuje totiž poměrně bezpečné útočiště rozmanité škále živočichů. Řekněme stimuluje sílu vody, kterou dokáže zachytit v době záplav.
Duby
Statné stromy, jejichž počet druhů se čítá až na 600. Většina z nich vypadá dost podobně, ale přesto se odlišují. Některé z nich jsou dokonce stálezelené, neopadavé. Plete se vám také buk a dub? Buk plodí tzv. bukvice, kdežto dub žaludy a má typické listy známé z mnoha státních symbolů. Aby ne, dub je od dob Slovanů považován za symbol síly a stability. Roste pomaleji, jeho dřevo je díky tomu velmi tvrdé.
U nás je nejrozšířenější dub letní, tzv. křemelák, dub zimní tzv. drnák a dub pýřitý tzv. šípák. Dub letní se vyskytuje více v nižších oblastech a je součást např. luhů v záplavovém území. Dub zimní se vyskytuje častěji na mělkém nebo skalnatém podloží a dub pýřitý je běžnější v teplejších oblastech na vápencovém podloží.
Stáří dubů se odhaduje 400 - 800 let, nicméně u nás se vyskytují duby spíše na nižší hranici kolem 400 let. Přesto se vyskytují jedinci staří 700 a více let jako např. Svatováclavský dub, který byl podle pověsti zasazen na počet narození knížete Václava.
Buky
Nejčastěji buky lesní se vyskytují ve smíšených lesích a patří mezi opadavé. Naší krajině dodávají na podzim krásnou žluto-oranžovou barvu. Jejich plody bukvice velmi chutnají divokým prasatům. Jde zase o pomalu rostoucí dřevo, které je díky tomu velmi tvrdé. V raném věku mají krásně hladkou šedivou kůru, která se s přibývajícím věkem mírně vrásní.
Stáří těchto stromů bývá 200-400 let, v našich podmínkách se vyskytuje několik exemplářů s odhadovaným stářím 350 let jako je např. Buk lesní v Mšeckých Žehrovicích nebo buk v Boučí u Havlíčkova Brodu.
Vrby
Vrba křehká, vrba bílá, vrba košíkářská, vrba "mandlovka". Najdeme je nejčastěji v luzích, lemující říční toky ale i stojaté vody. Patří mezi listnaté opadavé stromy. Potkáváte často jejich bílé chomáčky poletující z jara vzduchem, dost pravděpodobně máte v okolí vrbu pětimužnou neboli mandlovku. Vrbová kůra z vrb křehkých a bílých se využívá při léčení revmatismus nebo při horečnatých onemocněních.
Stáří vrb bílých můžeme odhadnout do 100 let, dřevo je pružné a větve jako vlasy vlajou ve větru. Nezřídka kdy potkáte její větve s listy přímo namočenými ve vodní hladině.
Habry
Habr obecný je zřejmě nejrozšířenějším druhem habru u nás. Jeho kůra je hladká šedavá a nezřídka se udržuje i jako keř nebo živý plot v zahradách. Habr dává podzimu jasně žlutou barvu. Je velmi houževnatý, snáší řez i nehody velmi dobře. Je odolný proti mrazu a není ani nijak náročný na půdu. Habr se netěší příliš velké přízni současných lesníků, jeho dřevo nemá z hlediska trhu výraznou hodnotu. Je tvrdé a těžko zpracovatelné, dříve se používalo na výrobu kol a násad. Přesto je to jeden z dominantních stromů tuzemských přirozených lesů. Habr poskytuje ideální útočiště pro ptáky zejména pro hnízdění. Jeho kořeny díky své nenáročnosti vytrvale zpevňují půdu. V jeho blízkosti najdeme houby jako kozáka habrového nebo ryzce.
Stáří habrů se zřejmě nedá jednoznačně určit, každopádně odhaduje se na 150 - 400 let.
Lípy
Nádherný strom s rozložitou kulovitou korunou a typickými listy. Lípy miluji pro jejich všestrannost. Lípa srdčitá, velkolistá, evropská a stříbrná. Je oblíbeným stromem městských ulic a národním symbolem. Lípa má měkké dřevo vhodné pro řezbáře, její květy mají skvělé léčivé protizánětlivé účinky, používá se při zánětech očí nebo jako podpora "vypocení" nachlazení. Vůně, kterou naplní okolí v pozdním jaře, je neodolatelná a proto se na ní také tak hojně slétají včely. Věděli jste, že lípa byla a je součást původních lesů? Většina z nás zná lípy jako solitéry nebo upravované jedince. Ano, lípa skutečně je součást lesa, její tvar je mírně odlišný od solitérních stromů, hlavně z důvodu "boje" o světlo s ostatními stromy. Od dávných věků prvních osídlení byla lípa důležitým zdrojem dřeva i léčiv, nechyběla v žádné osadě.
Lípa se dožívá 400 a více let. Některé prameny tvrdí až 1200 let. Starých lip je na našem území opravdu hodně, některé už se zhroucenými, dutými kmeny, přesto stále živé. Jednou z nich je například Bzenecká lípa.
Topoly
Vysoké a rovné stožáry k nebi. Topol osika, topol bílý, černý patří také k lužním lesům. Najdeme je v krajině i solitérně nebo ve stromořadích. Topol je vlaštovkou, která se společně s břízou nebo vrbou vyskytne jako první na obnažené krajině. Je velmi houževnatý, v lesích bývá spíše na okrajích pro svou světlomilnost. Jako správný zakladatel lesa také poměrně brzy odumírá. Je specifický svou vůní, kvete mezi prvními a poskytuje tak rychlou potravu pro hladové včely hned z kraje jara.
Stáří topolů je velmi nízké 30 - 40 let, ale do té doby dokáže hodně narůst. Většinou ho zcela přirozeně postihne hniloba jádrového dřeva, která ukončí jeho život.
Jasany
Jasany potkáte poměrně běžně, jsou oblíbenou parkovou dřevinou pro své zajímavé větévky. V lesích patří mezi základní dřeviny. Jasan ztepilý nejčastěji, dále jasan úzkolistý roste opět v lužních lesích. V lidovém léčitelství byl také hojně využíván při ledvinových onemocněních a revmatismu. Jasan má velmi pružné dřevo, vyráběli se z něj například lyže nebo kočáry. Dobře se mu daří v kamenitých půdách, ve vlhkých půdách nezřídka se svým věrným topolem. Jasanová větvička se v dobách slovanských dávala do kolébky dítěte, aby bylo silné a odolné.
Jasany mohou dosáhnout stáří až 350 let.
Olše
Olše šedá a olše lepkavá je původem z horských a podhorských oblastí. Dnes ji můžeme spíše potkat v nížinách, kam byla ale uměle vysazována. K dobré kondici potřebuje propustnou půdu a nesnese trvale zaplavené kořeny. Lemuje většinu horských bystřin. Znáte pořekadlo "máš olšové ruce"? Olše byla od pradávna považovaná ze bezcennou, nepevnou a nešikovnou. Dřevo má opravdu tendence rychle zpuchřet a je lámavé. Pokud ale olšové dřevo zpracujete a trvale ponoříte pod vodní hladinu, dřevo zčerná a je téměř nezničitelné. V pohanských zvycích byla olšová ratolest používaná jako symbol ženství a to není vše. Například olše lepkavá byla používána při průjmových onemocněních a také jako léčivý výtažek na prsa kojících žen.
Olše se dožívá 100 - 200 let, je neprávem opomíjená a má u nás rozhodně své místo.
Jedle
Nejčastěji jedle bělokorá, nejproduktivnější strom z hlediska masy dřeva z těch původních. Bohužel v posledním století je tento druh na ústupu. Podobný osud postihl i například jilmy, kterých už mnoho nepotkáte. Příčin může být mnoho, přesto jde zřejmě o soubor negativních vlivů člověka z důvodu narušení rovnováhy přirozeného prostředí. Jedlí je hodně druhů, většina z nich je původem ze severní Ameriky, Kanady.
Stáří jedlí může přesahovat 1000 let. Zvláštní, strom s takovým potenciálem dlouhověkosti je zlomen zjevně lidskou činností.
Ovocné stromy
Možná se divíte, proč uvádím i ovocné stromy. Věděli jste, že jabloň původně jabloň lesní byla původní druhem tak rozšířeného ovocného stromu jako jsou jabloně? Opravdu byla součást lesa a plody neměla příliš chutné. Postupným šlechtěním a roubování se dosáhlo tak úžasného výsledku, jako jsou dnešní různorodá jablíčka nejrůznějších tvarů, barev, chutí a vůní.
Hrušeň obecná nebo hrušeň polnička má podobnou šlechtěnou historii, i když jejím domovem není les, spíše okraj, nebo houští na slunné straně. Dokonce může být spíše keř a tak ji jednoduše přehlédnete. Plané hrušně v krajině ještě naleznete, ale není zcela možné určit, který druh byl původní. Velmi často neplodí z důvodu onemocnění, která šíří zřejmě jalovec.
Stáří takových stromů není nijak velké, většinou s horní hranicí 100 let.
Bezy
Jímá mě někdy až strach o budoucnost bezů, které jsou v posledních letech mýceny jako o život. Pro současné zahrádkáře je bez černý a hroznatý nevzhledným plevelem. Zkuste vyrazit do krajiny na bezové květy, ze kterých si budete chtít udělat fantastickou šťávu. Budete mít štěstí, když nasbíráte něco u silnice. Bez patřil k původním keřům u každého stavení, jeho vůně dřeva i květů odháněla hmyz. Větvičky skvěle hoří, jsou vhodné na podpal, květy se dají konzumovat, dělá se z nich také šťáva. Z plodů pak šťáva nebo dokonce víno. Bez je třeba užívat uváženě, některé druhy mají kolísavý podíl toxických látek v plodech, mohou citlivějším lidem způsobit nevolnost a náznak otravy. Bez hroznatý se vyskytuje více v horských oblastech, jeho plody nejsou černé ale červené. Obavy zahrádkářů z neřízeného rozšíření bezu jsou opodstatněné, je to opravdu nezmar. Pokud ale nedochází k jeho narušování a ohrožování, dokáže vytvořit pěkný kompaktní keř. Leckdy proroste i koruny stromů, kde může sebrat významnou část slunečního svitu listům stromu, které pak chřadnou. Přesto by měl mít své místo na zahradách a mezích.
Stáří snad nelze nijak určit, je to takový nezmar, že je dost možné, že jeho stáří je opravdu vysoké navzdory jeho vzrůstu.
Ořešáky
Ořešák královský je prastarý strom s velmi starým genem. Jeho specifickou vůni poznáte už na dálku. Vlašské ořechy, které plodí, jsou bohaté na oleje a patří k původní skladbě potravin. Nicméně jeho původ je pravděpodobně někde kdesi více na východ v Kavkazu. Jeho listy obsahují látky svíravého účinku a používají se při žaludečních a trávicích potížích. Jeho listí je na jednu stranu velmi agresivní a tak pod vzrostlým ořešákem nenajdete příliš mnoho další vegetace. Divoce rostoucí ořešák už zřejmě naprosto vymizel, na zahradách se nachází již zřejmě jen jeho odrůdy.
Dožívá se 100 - 300 let a patří mezi historicky hospodářské dřeviny naší krajiny.
Lísky
Další opomíjený a poměrně úspěšně likvidovaný keř prastarých zahrad. Líska obecná poskytovala nejen oříšky, ale také odolné dřevo na výrobu nejrůznějších držáků, obručí. Dřevo je pevné, ale také se na druhou stranu rychleji kazí. Pro věci k dennímu použití ale ideální. Líska je velmi přizpůsobivá, takže jí nevadí stín ani přímé slunce nebo nezpevněná písčitá půda. Roste nejvíce v nížinách, ale sem tam ji potkáte i v podhorských dokonce horských oblastech. V lískovém keři nachází útočiště spoustu ptáků.
Odhadované stáří keře je 80 - 100 let.
Jilmy
Jilm vaz původní dřevina střední Evropy. Doma je v porostech na březích říčních toků a v luzích. Tento druh stromu je momentálně na prahu vymizení, na vině je opět narušení přirozeného rovnováhy prostředí. Kdy jilmy z neznámých důvodů nejsou schopni čelit houbám které přenáší brouci. V současné chvíli se snaží obyvatelé např. Velké Británie investovat do záchrany prastarých jilmů nemalé finanční prostředky. Jilm je považován za mystickým strom spjatý s lidskými životy pevněji, než je na první pohled zřejmé. Jejich úhyn v důsledku houby je poměrně tajemný a nejasný. Osudná grafióza postihla téměř všechny druhy evropského jilmu.
Stáří jilmů je odhadováno až na 500 let, přesto není jejich dlouhověkost rezistentní proti nerovnováze. Možná pro to, aby lidstvo varovaly a zprostředkovaly marnivost současné doby.